Debutové album Polymorphic Code francouzského projektu The Algorithm z podzimu 2012 působilo na nezávislé hudební scéně jako zjevení. Invenční a promyšleně vystavěný mix elektronické hudby, progresivního metalu, industriálu, IDM, alternativního popu nebo djentu, který opravdu připomínal nějaký matematický vzorec, ohromil nejednoho příznivce náročné hudby. Od té doby The Algorithm stačili posbírat několik hudebních cen, objet pár koncertních šňůr a ztratit kytaristu pro živé koncerty Maxe Michala.
Druhé album Octopus4 pokračuje v nastolené cestě, byť pro někoho již nebudete mít v sobě tu správnou razanci blesku z čistého nebe. Možná méně přístupné a otevřené pro nově příchozí a spíše materiál pro tvrdé jádro a oddané příznivce The Algorithm. O chlup více elektronické a méně chytlavější na první poslech v porovnání s Polymorphic Code. Jako kdyby hudební mozek projektu Francouz Rémi Gallego o něco zvolnil tempo při chrlení hudebních nápadů a spíše si pohrával a opracovával jednotlivé sekvence a motivy do jakéhosi futuristického soundtracku.
Stále však jde o vysoce inteligentní a krásně složitou záležitost, která na rozdíl od 90 procent běžné hudební produkce vyžaduje přemýšlivého a vnímavého posluchače. Bez předsudků, hravého a připraveného zapojit vlastní mozek. The Algorithm je náročná a těžká cesta paralelním hudebním vesmírem, okolní divukrásné scenérie však stojí za to.
