Autistická hudba je fajn, pokud i k ostatním autistům dokáže přenést emoce, vnitřní svět autora. Jestliže však tyto přenosové kanály ke stejně "postiženým" neexistují, nebo jsou tak nepatrné, že jimi pronikne jen málo, tak výsledné dílo zavání spíše exhibicí než zprávou/výpovědí umělce. To je přesně případ druhé sólové desky frontmana Radiohead Thoma Yorka.
Zatímco Yorkův sólový debut The Eraser na pomezí elektroniky, popu, glitche a IDM ještě více vybrousil recept Radiohead na úspěch, totiž přetavit divnosti v mainstream, následovník spadl do pasti samolibého a místy nesrozumitelného experimentu. Ještě pár úvodních písní naznačují Yorkův talent a cit pro melancholicko-odcizené nálady lidí ztracených v přetechnizované civilizaci, pak však Tomorrow´s Modern Boxes upadne do mokřadů nekonečných tucajících smyček, průměrných repetetivních sekvencí, složených z nepříliš invenčních motivů, a halabala poskládané skrumáže zvuků a elektronických ploch.
Takhle nutně dopadá experimentátor a hledač nových cest, pokud za sebou nemá korektiv v podobě nahrávací společnosti (nová deska vyšla vlastním nákladem prostřednictvím sítí BitTorrent) nebo zkušeného producenta. Na Tomorrow´s Modern Boxes produkční otěže držel dlouholetý spolupracovník Radiohead Nigel Godrich, spíše kamarád, než najatý profesionál. Koncept Do It Yourself v tomto případě ukázal limity - byť na mnoha místech album dokáže vtáhnou posluchače do unikátního světa hořkosladké melancholie, po většinu času je pro cizí příchozí pevně uzamknuto.
