Tohle bude dost paradoxní text: recenze o tom, jak mohou být ohlasy kritiků občas naprosto zbytečné a pošetilé. Nový film Jana Svěráka Tři bratři je totiž tak navýsost dětským snímkem, že všechny recenze, psané dospělými (včetně této), to znamená naprostou většinu, můžete zmuchlat a zahodit do koše. Stále totiž platí, že dětské filmy mohou posoudit jen a výhradně děti. A všichni dospělí, kteří v recenzích budou předstírat, že ještě dokázali objevit to dítě v sobě, si lžou do kapsy.
V případě Tří bratrů, upletených ze tří známých pohádek o Červené Karkulce, Šípkové Růžence a O dvanácti měsíčkách, se jedná navíc o hodně věkově zúženou skupinu capartů (tak do deseti let), které ještě naplno nezasáhl fenomén rozmáchlých animáků či epických adaptací komiksů hollywoodské provenience. Tak třeba pětiletý Honzík ze sousedství vám může objektivně a s nějakou vypovídací hodnotou říci, zda ta chlupatá a oslintaná loutka zlého vlka, která vám přijde naivní a neohrabaná, se skutečně povedla nebo ne. Ale ne dospělý. Anebo šestiletá Anička dokáže posoudit, zda propojení tří rozdílných příběhů funguje anebo je ušité horkou jehlou a skřípe. Ale ne dospělý.
Takové zacílení filmu spolu s nezvyklou formou filmového muzikálu si zaslouží potlesk za příkladnou odvahu tvůrců. Stejně jako za "laskavé" ladění snímku, které umí snad jen Svěráci, a za výborný nápad s imaginárním dětským publikem na plátně. Na druhou stranu to všechno znamená, že se Tři bratři nikdy nedostanou do zlatého fondu českých filmových pohádek - tam se prodrala jen díla, která se líbí jak dětem, tak především dospělým. Zapomeňte na tento text a pusťte na Tři bratry svoje potomky, sami vám řeknou, jaké to je. Záměrně nebodováno.
