Podivným způsobem nepřesvědčivá kniha. Slavný italský filosof a spisovatel Umberto Eco měl pocit, že málokdo přikládá váhu jeho esejím a filosofickým textům, proto své dlouholeté myšlenky o médiích, mediálních manipulacích a o práci dnešních novinářů vtělil do literárního příběhu o vzniku fiktivního italského deníku Zítřek.
Již úvodní konstrukt je poněkud toporný a v kontextu Ecova předchozího díla dokonce křečovitý: vypravěč je manažerem projektu pověřen sepsat knihu o přípravných pracích Zítřka. Ten je koncipován jako nátlakové médium (zúčastnění žurnalisté o tom neví), ve skutečnosti však podle šéfredaktora ani nemá vzniknout výměnou za všimné v podobě balíku akcií jiného, skutečně významného podniku.
Při popisu práce novinářského týmu ale Eco nepřichází s bůhvíjakými objevy. Ano, v médiích se lže. Ano, vydavatel bere v úvahu zájmy zadavatelů inzerce. Ano, prostřednictvím médií se dají hrát různé hry a vydírat velké firmy. Ano, skrz média se dá krásně manipulovat veřejným míněním a vytvářet virtuální realitu. Spisovatel jakoby sám cítil řídkost a malou nosnost ústředního tématu a tak základní dějovou linii našlehal i hezkou konspirací o tom, že Mussolini přežil konec války a někdy v 70. letech se pokusil vrátit do Itálie.
Již předchozí úmorný román Pražský hřbitov naznačil vysychající sílu Ecovy imaginace a um vystavět zajímavé vyprávění. Plus neschopnost přetavit bezpochyby nesmírnou erudici a znalost historie, estetiky, kultury a lingvistiky do něčeho svěžího a neotřelého ve stylu Jména růže. Stejně tak Nulté číslo příliš nepřesvědčí, dokonce ani v kategorii románový experiment.
