Velká škoda této reboot série. Oproti předchozím snímkům Úsvit planety opic a Zrození planety opic, které nabídly skvělé masky, slušnou akci a především inteligentně postavený scénář včetně jednotlivých figur, Válka o planetu opic s výjimkou masek (které jsou TOP třída, ale na to jsme u Planety opic zvyklí) ve všech těchto věcech pokulhává.
Ať již je to první účastí režiséra Matta Reevese při psaní scénáře v rámci série nebo dalšími faktory, v momentě, kdy se vůdce opic, inteligentní šimpanz Caesar, mění na válečného generála a pokouší se řešit morální dilemata, která nutně musí nastat při souboji ras a získávání životního prostoru, divák se nezbaví pocitu poněkud kýčovité a plakátovité podívané. Zatímco předchozí snímky série fascinovaly autentickou syrovostí, nyní jakoby se tvůrci snažily hladit a konejšit.
To s sebou však nutně přináší řadu dějových nesmyslů a zjevných karambolů. A tak se ve světě Války o planetu opic malá lidská dívenka, které Caesarova družina zabije tátu (strejdu, opatrovatele?), k této zabijácké opičí bandě bez váhání přidá a ještě jí postupem času pomáhá při bojích s vlastním biologickým druhem. Anebo v úvodu filmu jsme svědky jednoho z mála případů, kdy oštěpy a šípy dokáží zvítězit nad automatickými zbraněmi. A to již se nebavíme o řadě scenáristických tahů, které šustí papírem. Viz Caesarovo nepravděpodobné shledání s vlastním opičím společenstvím, které zajal šílený plukovník McCullough. Byť akce a efekty stále zůstávají na vysoké úrovni, Planeta opic bohužel ztratila část ze své přitažlivosti.
