Ano i ne. Režijní a scenáristický debutant na poli celovečerních filmů Jiří Havelka se zaměřil na vděčné a možná málo vytěžené téma, které nejenže skýtá celou řadu možných bizzarních situací, vztahových kolotočů, silných momentů a netušených zvratů, ale třeba díky aktuálnímu zdražování bydlení ve velkých městech může oslovit dost širokou cílovou skupinu diváků.
Jeden postarší činžovní dům, několik vlastníků a jedna domovní schůze, na které je třeba vyřešit řadu věcí, například havarijní stav plynových a elektrických rozvodů anebo děravou střechu. Těžká věc, pokud jeden z vlastníků je naivní trouba, druhá někdejší komunistická udavačka, třetí oportunista za každou a čtvrtá vypočítavá mrcha.
Havelkovi je třeba připsat ke cti, že v malém prostoru zasedací místnosti, ve které se de facto celý film odehrává, shromáždil zajímavé a uvěřitelné figury, cizí, ale přesto se společnou historií, ve které se za ta léta nashromáždila řada bolístek, antagonismů a malých lidských nevraživostí. Takto vykolíkované hřiště Havelka zaplnil brilantně napsanými dialogy a vypointovanými situacemi (možná nejlepší je hledání skrutátora a ověřovatele), ve kterých se blýskla většina zúčastněných herců (Tereza Ramba, Vojtěch Kotek, Dagmar Havlová, Jiří Lábus nebo David Novotný) a které patří k hlavním kladům Vlastníků.
Ze všech těch verbálních střetů, skečů a scének se však autorovi bohužel nepodařilo uplést nějakou hlubší vrstvu, něco, co by film přesahovalo a odlišilo od pouhé lehké konverzační komedie. Stačí si porovnat s dalším podobně postaveným, komorním filmem Dvanáct rozhněvaných mužů (mimochodem i počet zúčastněných skoro sedí). Poněkud nedotažení Vlastníci s trochu nevěrohodným závěrem tak visí někde uprostřed mezi zdařilou konverzační zábavou a dramatem, ve kterém by nadčasově rezonovala pnutí doby.
