Režisérovi Janu Hřebejkovi se evidentně zalíbilo téma svateb a svatebního ejchuchů, zvláštního období, kdy v životě dochází k určitému zlomu a kdy je možné vyvětrat staré radosti a bolesti anebo je navěky pohřbít hluboko v sobě. Po předchozích Líbánkách (2013) přichází s novým filmem Zakázané uvolnění, který vznikl na základě stejnojmenné divadelní hry Petra Kolečka (rovněž scénárista filmu). To je největší přednost i slabina snímku.
Kolečkův svěží, byť nevyrovnaný text je pro Hřebejkovu režijní ruku, zvyklou na takřka výhradní spolupráci (až na pár výjimek) s kolegou Petrem Jarchovským, vítaným oživením, zpestřením a v dobrém slova smyslu posunem. Rovněž výborné výkony Zuzany Stavné (její nevěsta Klára je až mrazivá kravička), Hany Vagnerové a Jany Strykové (té obzvláště) se podařilo přenést z A Studia Rubín před kameru.
Stále však platí, že Hřebejk dokáže uhníst svůj film podle kvality textu - v momentě, kdy mu Jarchovský nosil perly typu Pelíšky nebo Musíme si pomáhat, byl výsledek nezapomenutelný. Pokud se Jarchovskému nepodařilo z tématu vymáčknout sto procent, film měl evidentní rezervy. To samé platí i pro Kolečkův scénář, do kterého podle všeho zasahoval i režisér hry Daniel Špinar.
Navíc je evidentní, že co funguje na divadelních prknech, nemusí nutně zabírat i na filmovém plátně. Zatímco na divadle nahuštěná koncentrace emocí do krátkého časového úseku, evidentní přehrávání a manýrismus herců vyplývá z daného uměleckého tvaru a dá se do určité míry tolerovat, ve filmu to samé dost často vyznívá nuceně a nepřirozeně. A to je ještě děj původní hry zředěn novou "chlapskou" linií ve filmu. Ve výsledku by se Zakázané uvolnění dalo označit jako nový i klasický Hřebejk - nová poetika a místy nedotažené téma, ze kterého až příliš vyčnívá divadlo.
