Není větší hrůzy pro rodiče, než když jim zčistajasna zmizí dítě. Vedle tohoto běsu jsou všechny potvory z vesmíru, strašidelné hvozdy, duchové starých domů nebo všemožná přerostlá zvířátka jen neškodnou bábovičkou na pískovišti. Když navíc kolem této hrůzy vystavíte silný příběh plný zvratů a tísnivé atmosféry vyvěrající především z toho, co tušíte někde za plátnem, pak je tu film, při kterém ani nedutáte. A je jedno, že režisér Denis Villeneuve rezignoval na užití přehnaně dramatických scén (snad s jednou výjimkou) nebo laciných "lekaček".
Pomalým a pečlivým budováním tísnivého pocitu strachu z tušených démonů, kteří tam někde v neznámu drží vašeho potomka, Villeneuve dosáhl mnohem lepšího efektu. Dosavadní idylický život uprostřed přátelské sousedské komunity se tak rázem stává vyčerpávajícím bojem o blízké a zároveň i o sebe sama. Je totiž těžké bojovat se zlem a sám si uchovat čistý štít. Touto vrstvou, zasazenou do příběhu hlavní postavy, ztvárněné Hughem Jackmanem, se Zmizení odlišují od běžného thrilleru/detektivky o souboji s psychopatem.
Životní výkon ve filmu podává Jake Gyllenhaal. Jeho trochu unavený, osamělý detektiv bez iluzí je docela blízký policajtovi Somersetovi v podání Morgana Freemana v krimi thrilleru Sedm. Jen není možná tolik rezignovaný, svým pomalým postupem nakonec možná to zlo udolá. Ostatně s filmem Davida Finchera má Zmizení společnou i celkovou mrazivou atmosféru (umocněnou častým deštěm, sychravým počasí, náboženským aspektem), která se vás nepustí ani po odchodu z kina. Pár procent strhávám za až moc snadné prozření a rozřešení záhady Gyllenhaalovým detektivem v závěru snímku.
