Tak tohle už je přes čáru srozumitelnosti a filmu jako umění určeného pro diváky. Ztraceni v Mnichově je nejautističtějším titulem v ne úplně standardní filmografii talentovaného Petra Zelenky. Jakoby bylo důležité vyhnat diváky z kina. Pokud vyjdeme z buddhistické teze o sjednocování protikladů, pak se Petr Zelenka - vyháněč stává prostřednictvím novinky jakýmsi symbiotickým dvojčetem Zdeňka Trošky - naháněče za každou cenu.
Již nápad se starým papouškem francouzského premiéra Édouarda Daladiera (to je ten pán, co podepsal mnichovskou dohodu), který po desítkách let způsobí opakovanými výroky z Mnichova mezinárodní skandál, je dostatečně praštěný a zelenkovsky introvertní, aby poučený divák zbystřil. Ale budiž, v prvním, "hraném" příběhu filmu tahle bizzarnost díky Zelenkově schopnosti napsat brilantní dialogy a umu vygradovat krátké scénky k vtipné pointě funguje na jedničku.
Pak škrt a film se brutálně překulí do druhé části, která má být jakýmsi dokumentem o vzniku prvního filmečku. Tedy fikce o fikci. Tady jako by Zelenkovi došly filmařské nápady a vtip (kulhající, chtěná "sranda" typu postava Martina Myšičky zjistí, že má alergii na peří atd.). Veškeré slibné vrstvy z první části - přežité bolestínství mnichovského traumatu, vztah Čechů k jiným národům stejně jako dobře odpozorované stereotypy cizinců při nazírání Čechů - jsou zde spolehlivě zazděny průměrností, nesrozumitelným mudrlantstvím a kostrbatostí. Možná se Zelenka po standardní práci na seriálu HBO Terapie a Terapie II. potřeboval odreagovat něčím extrémně ujetým. Bohužel při tom zapomněl na diváky (i ty náročnější a artové) v kině.
